Při úklidu v bytě jsem otevírala krabice plné divadelních programů z 80. a 90. let i z pozdější doby. Úplně mě pohltily a vyvolaly ve mně vzpomínky na časy, kdy nebyly mobilní telefony ani internet. Tehdy jsem byla ráda, že mám vůbec telefon, protože ani to nebylo samozřejmostí.
Beru do ruky program inscenace Třináct vůní J. Schmidta. Byla to moje první profesionální práce v Severomoravském divadle v Šumperku.
Končila jsem pátý ročník na katedře scénografie pražské DAMU, když mi režisér P. Pecháček nabídl možnost navrhnout pro tuto inscenaci scénu a kostýmy. Později jsem s velkou chutí a radostí přijala v tomto divadle své první angažmá. Postupem času přišla spolupráce s dalšími moravskými divadly – v Brně, Uherském Hradišti, Zlíně, Olomouci, Opavě a Ostravě.
Následovalo angažmá v Západočeském divadle v Chebu a poté v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Postupně přicházely také nabídky z pražských divadel, například z Národního divadla, Činoherního klubu nebo Divadla Jiřího Wolkera.
V 90. letech zakládali Jan Kačer a Tomáš Töpfer Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě, kde jsem měla na starosti kostýmy a masky. Dodnes vzpomínám, jak jsem musela často vyrábět nové masky pro představení Romea a Julie. Po plesové scéně totiž zůstávaly položené na kraji jeviště a mnozí diváci si je odnášeli jako suvenýry.
V roce 1998 se otevíralo obnovené nuselské Divadlo Na Fidlovačce. Jeho ředitelem se stal Tomáš Töpfer, který také režíroval hru J. K. Tyla Fidlovačka, pro niž jsem navrhla scénu a kostýmy. A pak jsem pokračovala v další spolupráci.
Osud mi dopřál také dlouholetou spolupráci s režisérem Petrem Kracikem v Divadle pod Palmovkou v Praze. Trvala téměř dvacet let. Bože, těch zážitků, úspěchů i průšvihů! Jaké to bylo dovádění s múzami, které nám potom tak snadno přestaly být nakloněny.
Vzpomínám na slova režiséra Evžena Sokolovského, který mi řekl, že v divadle člověk nemůže očekávat vděčnost: jeden den mu provolávají hosana a druhý den ho ukřižují. Vždy si na to vzpomenu, když se setkám s pomluvami, intrikami a lidskou nepřejícností.
Někdy se sama sebe ptám, jak jsem dokázala připravovat tolik inscenací a zároveň vychovávat dceru Aničku.
Práce výtvarníka a scénografa nespočívá pouze v navrhování a kreslení výkresů a podkladů. Musí se také starat o realizaci, vybírat materiály a dohlížet na řemeslné zpracování. Při navrhování kostýmu je potřeba rozhodnout a domluvit, jak bude vypadat maska, účes, klobouk, boty a další doplňky. Divadelní masky jsem často vytvářela sama. Sama jsem často také patinovala kostýmy a šila jejich menší části.
V oblastních divadlech nebývalo tolik možností pro náročnější řemeslné zpracování jako například v Praze.
Dnešní mladí tvůrci se už nemusejí potýkat s mnoha problémy, které jsme řešili my. Studijní materiály jsme hledali v knihovnách a velkou radost jsem měla pokaždé, když jsem v antikvariátu objevila zajímavou dobovou nebo historickou knihu.
Dnes je jiná doba. Informace fungují jiným způsobem, máme bohaté zdroje poznání a mnoho dalších možností, které bude budoucnost nadále rozšiřovat.
Moje vzpomínky už patří minulosti. Přesto si při úklidu krabic plných starých divadelních programů s nostalgií ráda připomínám dobu bez počítačů a internetu.
